Page 10 - LUCKY_9

10

kých zemí. Tak jsme šli na nádraží a ptali se paní pokladní, jak daleko bychom mohli za ty dva tisíce dojet. A
ona namísto aby na nás zavolala policii, tak se podívala do nějaké knihy a řekla, že do Varny. Kamarád říkal,
že je to super, že to musí být Itálie, protože to tak zní. Jenže Varna je v Bulharsku a tenkrát tam jezdily vlaky
přes Jugoslávii. Tak jsme si řekli, že až to tam zastaví, tak vylezeme, ale jak vlak přijel na hranice s Jugoslávií,
tak jsme museli přejít do prvního vagonu, který pak zadrátovali. My jsme se ale schovali na záchodě, tam
netekla voda už od výroby, takže tam bylo otevřené okno, aby ten smrad vyletěl. A když ten vlak zastavil v
Zagrebu, tak jsme tím okénkem vylezli.

Jak se díváš na náš národ dnes?
V Československu mě tehdy zbavili občanství, národnosti a státní příslušnosti – já byl totiž před tím odvede-
ný na vojnu, tak asi to byla vlastizrada. Milost jsem dostal až od Havla. To je jediný politik, kterého jsem fotil.
Je těžké porovnávat, jak to vidím dnes a co bylo tehdy. Když jsem odešel, bylo mi osmnáct a měl jsem jiné
problémy – jestli budu moct dělat, co chci, kde budu bydlet… Venku jsem si občas představoval, jaké by to
bylo super doma, ale když jsem se po těch letech vrátil, byl jsem v šoku. Před tím jsem nikdy nebyl v Praze,
jen jsem o ní slyšel a viděl ji na pohledech, jak je krásná, ale po revoluci to tam vypadalo jak v šípkové Rů-
žence. Všechno černé, padaly omítky… v zelenině byl jen pytel brambor vysypaný do výlohy, neměl jsem kde
bydlet a šel jsem někam na snídani a restaurace otevíraly až v jedenáct, prý Češi nesnídají! A já říkal, počkej-
te, až přijde McDonald, to budete snídat ve dne v noci. Psycholožka mi řekla, že mám problém reemigrace.
Víte, já tady před tím byl jen 18 let a půlku z toho si neuvědomuji a pak jste 30 let někde jinde. A to jsem se
před tím nemohl dočkat, až půjdu domů. Ale pak to bylo super, jako v té šípkové Růžence. Někdo vymaloval
svůj barák narůžovo a pak další den někdo nazeleno… teď to sice vypadá jako v operetě, ale je to lepší. Mů-
žete cestovat, studovat, to si mladí ani neuvědomují.

Jaký máte dojem z MKP a vaší přednášky tady ve školní knihovně?
Mám radost, rád se potkávám s mladými lidmi, protože se učím i od nich. Čekal jsem tady už půl hodiny na
recepci a pozoroval. Myslím, že škola je super a studenti byli perfektní. Jsem rád, že jsem tady mohl mít před-
nášku.

Vaše práce vás baví, ale přece jen, na každé práci člověka něco štve, co je to u vás?
Na mojí práci mě nejvíc nebaví, když je to neprofesionální. Například když máme začít v devět a v jednu od-
poledne se ještě nefotí. Potom pracujeme až do půlnoci a nikdo neplatí „over time“. Celkově mě moje práce
fotografa baví, je to hlavně o komunikaci.

Co vám naopak na práci dělá největší radost, vzpomínáte si na něco konkrétního?
Předminulý týden jsme fotili vánoční číslo do Dolce Vity, kde mi nechali deset stran módní story na polaroid.
Nechali mi tam celkovou volnost, což mě obvykle nebaví, protože nevím, jestli se bude klientovi líbit můj
výběr. Ale oni mě nechali dělat si, co chci, a to se stane málokrát za rok.

Jak je na tom Česká republika s modelingem ve srovnání se světem?
Problém je, že máme krásné holky, jen se narodily na špatném místě. Musíte se narodit v Paříži, tam se dělá
modeling, ne v Čechách. V Čechách se dělá pivo, filmy se točí v Hollywoodu a v Paříži se dělá modeling. Do
Paříže jezdí za modelingem Němci, Poláci, Rusové, Američané. Všichni musí jít do toho ohně, kde to je.

Je tady ještě někde nějaké bílé místo, kde by se člověk, který se věnuje fotografii, mohl prosadit nebo už není
šance i vzhledem k novým technologiím?
Já si myslím, že dnes se dá prosadit s tématem. Vybrat si téma, které nikdo nedělá. Například jako americký
fotograf Joel-Peter Witkin, který fotí zátiší, ale fotí je z mrtvol. Jeho fotky se prodávají za milion dolarů, proto-
že to nikdo na světě nedělá. Jenom on. Vždy se dá vymyslet něco nového.

Kde jste doma? Vy, světoběžník…
Jsem doma tam, kde spím. A možná tam, kde skončím… Jednou mi zazvonil telefon a nějaká paní mi říkala, že
mě viděla v televizi a že mě má ráda a že by mi chtěla věnovat hrobku na Olšanech. A já nevěděl, co nato říct, tak
jsem nazítří zavolal kamarádce, která je na každou korunu, ta by si nekoupila ani přestupnou jízdenku, to radši
dojde pěšky (smích)…ale pak má zase hodně peněz. A ona: ty nevíš, co stojí hrobka? Ber to! Jestli se ti to nebude
líbit, tak to prodáš a postavíme barák! Tak já se šel na ty Olšany podívat a mluvil jsem s knězem a on mi slíbil, že
mě pochovají zadarmo, jestli umřu dřív než on a já na to, že už tedy ani nemusím chodit tady do toho kostela….,
tak to ta paní na mě přepsala. V té hrobce leží její maminka a jí samotné je 94 let a ona měla strach, že když ode-
jde, že jí to vezme město. No, tak se teď cítím dobře. Konečně vím, odkud jsem šel, kde jsem a kde budu bydlet…

Martin Severa a Katia Bigolinová