Page 9 - LUCKY_9

9

Robert Vano je fotograf, který v šedesátých letech ve svých 18 letech ilegálně opustil Čes-
koslovensko a v USA se vypracoval na světově uznávaného fotografa modelingu. Jeho
fotografie zdobí desítky titulů světově proslulých módních časopisů. Po sametové revoluci
se vrátil, pokračuje ve své práci, bydlí ve skromném bytě na Žižkově a v naší knihovně měl
přednášku.

Chtěl jste být vždycky fotografem?
Ano, chtěl, ale zpočátku jsem nevěděl jakým. Když už jsem pak zakotvil v jednom fashion časopise, tak
šéfová říkala, že fotografovat módu znamená vytvářet sny. Móda je o snech. O holkách, které v životě nepo-
tkáš, o hadrech, které si nikdy nemůžeš dovolit koupit, o lokacích, kam se nikdy nepodíváš. No…. a já potře-
buju mít souměrné a krásné věci. Proto jsem fotograf krásných lidí. Když si koupíte knihu o fotografii, tak
jsou tam fotky feťáků, bezdomovců, války, prostě strašné věci. A to já nechci. Já chci dělat krásné věci….

Takže krásný je člověk, který….
….který je v agentuře, protože já je nemusím hledat. Já vím, kde je agentura a tam jsou všichni krásní!

Obvyklá otázka je, kde hledáte inspiraci. Napadá mě – má člověk větší míru inspirace, když si dá nějaký
alkohol?
Jednou jsme šli opilí a jeden fotograf mi říkal – chlapče, už Shakespeare říkal, že v alkoholu je ta imaginace
obrovská, jen to představení je ubohé. Takže alkohol k práci nikdy a k inspiraci už vůbec ne.

Jak to tedy začalo s focením?
Asi 4 měsíce jsem byl v USA v kadeřnické škole, kam jednou přišel známý kadeřník ze salonu v New Yorku.
Potřeboval 10 holek a 10 kluků, kteří nic neumějí, a to jsem byl právě já. Nic jsem neuměl. To bylo perfektní,
protože on říkal, že je lepší učit někoho, kdo nic neumí, než starého psa novým kouskům. Poslali nás na rok
do Londýna, kde jsem se vyučil kadeřníkem a poté jsem pět let u té firmy jako kadeřník musel pracovat,
protože mi to celé platila. A šéf, skvělý obchodník, rozhodl, že bude kadeřníky posílat k fotografům, aby je
učesali a nalíčili. Takže nás posílal k fotografům, kteří fotili pro dámské časopisy. Já ty modelky česal a pak
jsem je začal i fotit. Tak jsem se dostal k fotografii.

Fotil jste někdy politiky?
Nikdy. Po revoluci, když se rozdělila republika, se někdo dověděl, že jsem ze Slovenska. Tehdy kandidoval
Mečiar na premiéra a já dostal nabídku za tři miliony korun, abych ho fotil. Ještě teď se z toho klepu. Já byl
27 let pryč a vůbec jsem nevěděl, kdo Mečiar je. Paní Vašaryová mi pak říkala, ať politiky nikdy nefotím, že
já byl tady před nimi a budu tady, až oni budou dávno pryč.

Jak se vám podařilo utéct přes hranice na západ? A kdy to bylo?
Bylo mi 18 let, myslel jsem si, že mladí neumírají, že to je pro starý a teď po sedmdesátce mám jaro před
foto: internet smrtí… (smích) no, já měl strach z vojny, tak jsme si s kamarádem řekli, že utečeme. A on říkal, že musíme
přes železnou oponu a já nevěděl, co to je. Já znal jedinou železnou oponu v Národním divadle (smích). Měli
jsme jen dva tisíce korun, to bylo tenkrát moc peněz. Já ukradl tátovi magneťák a kamarád sebou zase vzal
tátovy známky, on byl filatelista. Měli jsme výjezdní doložku, s tím jste mohli tenkrát cestovat do socialistic-