Page 13 - LUCKY_5

13
Co vás na režii nejvíc baví – přípravy nebo samotné natáčení?
Mě na téhle práci baví všechno! Nemůžete mít jednu etapu, která by vás bavila víc nebo nebavila vůbec. Nejnáročnější je

film vymyslet. Napsat scénář. Na začátku je prázdný papír a na konci film, který má zaujmout diváky. Když se bavím už
při psaní, mám tím aspoň malou šanci, že se výsledkem mé práce budou bavit i ostatní.
Váš nejtrapnější zážitek?
Vidíte, na takovou otázku jsem ještě neodpovídal. Ale trapasem
zase člověk vstoupí do dějin. No… musím zaťukat, velký trapas
jsem ještě nezažil. Největší nebezpečí trapasu je při živém vysílání. ZA NEJVĚTŠÍ ÚSPĚCH
Když umřel pan Postránecký, tak jsem byl pozván do české televi-
ze, abych na něj zavzpomínal. A já měl tak trochu obavy z trapasu, POVAŽUJI, ŽE JSEM SE DOKÁ-
abych neřekl něco nepatřičného. Musel jsem vážit slova, abych se ZAL FILMAŘINOU
nedotkl příbuzných, aby to bylo pietní a zároveň pravdivé… abych
třeba v tom rozrušení nespletl jména a neřekl, že zemřel pan Sa- UŽIVIT 46 LET
toranský – lidé si ty dva často pletli – to by teprve byl trapas!

Kdy jste uvěřil tomu, že jste umělec?
Tomu jsem neuvěřil dodnes. Nemyslím si, že všechno, co člověk

ve filmařině stvoří, se dá nazvat uměním. Stejně tak ne všechno, co se kdy napíše, lze nazvat literaturou. Někdy se jedná
o užitková díla. Třeba cyklus 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem. To byla taková provozní práce, ale i tu jsem musel udělat

na úrovni, nic se nedá odflinknout. Na druhé straně točíte televizní film Kean podle slavné hry Jean Paul Sartra o vý-
znamném shakespearovském herci Edmundu Keanovi ze začátku 19.století, hrál ho Jiří Bartoška. To je příběh o smyslu
herectví, o tom, jak vládci chodí do divadla, ale v osobním životě herci opovrhují. Zkrátka, některé věci jsou užitkové a
některé se dotýkají kumštu.

Jak se vyrovnáváte s kritikou?
Každý člověk, který něco udělá, musí být připraven na to, že se výsledek nebude líbit všem. Vezměte si například jeden

z nejslavnějších filmů Občan Kane od Orsona Wellse. Ten je dnes uznávaný jako jeden z nejlepších filmů v dějinách ki-
nematografie. Ale v době uvedení v roce 1941 u diváků totálně propadl, přitom kritikou byl velmi ceněný. Prostě musíte

počítat s tím, že jakmile jednou vystrčíte hlavu z davu, tak platí to, co nám ve škole říkal pan profesor Radovan Lukavský:
„Jsem viděn, jsem souzen.“ Kdo nečeká kritiku, nemůže v tomto oboru dělat. Jenže musíme také vědět, co je to kritika.
Měl by to být posudek odborníka z oblasti teorie, kterou vystudoval na univerzitě. Dnes kdejaký blb napíše canc na
sociální sítě a nazve to kritika. Já to mám tak, že mnoho kritiků ignoruji, některým ale velmi důvěřuji, tedy těm, které re-
spektuji profesně i lidsky. Nejlepší zpětná vazba je ale beseda s diváky. Ti mi řeknou svůj bezprostřední názor a já hlavně
vidím, kdo mi ho říká.

Čím se liší divadelní režisér od filmového?
Je to zcela jiný styl práce a jiná metoda. Liší se hlavně v tom, že v divadle se pracuje s příběhem, který hrají herci kontinu-
álně. Ve filmu se točí na přeskáčku. Začíná se třeba točit záběr číslo 1500 – hrdina umřel. A odpoledne točíte záběr číslo

256, tedy hrdinovu svatbu. S trochou nadsázky říkám, že základní rozdíl mezi divadelním a filmovým herectvím je v tom,

že ve filmu může hrát hlavní roli pes, na divadle ne. Filmový režisér smontuje film tak, že divák věří, že ten pes hraje.

To samé je práce s dítětem. To také není herec, neb postavu nevytváří, vše za něho dělá režisér. Čím se však divadlo od
filmu neliší, je touha odvyprávět příběh a silnou myšlenku. To je stejné.

Kdy jste se poprvé poznal s paní Bohdalovou a jak se vám s ní pracuje?

Tak já natočil nejvíc filmů s Viktorem Preissem a na něho se mě nikdo neptá… S paní Bohdalovou jsem poprvé točil v
roce 1991 komedii Svědkyně a od té doby jsme spolu natočili kolem třiceti

televizních filmů. Dělá se nám spolu dobře, byť to není mnohdy jednodu-
ché. Ona je paličatá a já taky, ale máme se lidsky rádi a profesně se uznává-
me. Ona je stoprocentní profesionálka, má obrovskou zkušenost s hraním.
A můžu říct, že když se mladí herci dozvědí, že budou točit s Bohdalkou,
tak jéééžišmárjáá … Mají z ní vítr, protože ona nic neodpustí. Pak ale skončí
natáčení a oni řeknou – to jsme rádi, že jsme dělali s paní Bohdalovou, ta
nám hodně pomohla.

Co byste doporučil začínajícím filmařům?

Nejdůležitější je uvědomit si, kdo jsem a co chci v oboru dokázat. Nekopíro-
vat druhé. Když jsem se hlásil na FAMU, tak jsem už věděl, že chci dělat pře-
devším komedie. Držím se hesla, které razil Vladimír Dvořák: Dělej věci tak,
aby to hloupý pochopil a chytrého to neurazilo. Totiž: spousta lidí se snaží
dělat své věci natolik výlučně, že má člověk pocit, že to dělají akorát pro
své kamarády nebo rodinu. Film se musí dělat pro co nejvíc lidí mimo jiné i
proto, že je to strašně drahá věc. Například, když jsme dělali Nesmrtelnou

tetu, tak výroba filmu v roce 1993 stála 42 milionů korun, to byl tehdy nejdražší film, a nikdo nevěděl, jestli o ty peníze

producenti nepřijdou. Byl to soukromý film! Nakonec to byl dvacet let nejnavštěvovanější film v kinech. Čím dřív si mladý

filmař uvědomí, co je jeho přirozeností a co osobitého může do oboru přinést, tím líp pro něho. Hlavně se nezdržovat

napodobováním druhých.
-Připravili studenti mediálního oddělení, korekce: Martin Severa-